Pro čtenáře našich knih | Krystal

Obrovské překvapení

Nedávno mi poslala kamarádka odkaz na youtube. Hele, nějaký mystický film. Pár dní poté jsem dostala chuť ho zhlédnout. Nevěřila jsem svým očím - to o čem vydáváme knihy, je zfilmováno! Dokonce se jedná o brazilský velkofilm! Z loňského roku! Původ filmu a knih, jež jsou jeho podkladem je stejný - jediný muž! Jejich žije v Americe, náš v Evropě.

Dopis ze zničeného japonského města Sendai, březen 2011

Jací jsou Japonci lidé?

'Když někomu v bytě najednou začne téct voda, tak jeho obyvatelé dají ven ceduli, aby si jiní lidé mohli přijít pro vodu. „Dělíme se o to, co máme: vodu, jídlo, teplomety...  Nikdo nekrade, neokrádá, nestrká se ve frontách...“, píše ve svém dojemném dopise z Japonska.

Rady do života z roku 1692

Nalezeno v chrámu svatého Pavla:

Jdi klidně, uprostřed rozruchu a spěchu a pomni, jaký mír může být v tichu. Pokud je to možné, vycházej dobře se všemi lidmi. Tiše a jasně vyslovuj svou pravdu a naslouchej ostatním, byť i mdlým, také oni mají svůj životní příběh.

Vyhýbej se hlučným, útočným a svárlivým osobám, protože otravují ducha a pro duchovní věci mají jenom urážky. Jestliže se budeš srovnávat s jinými, můžeš se stát domýšlivým a zahořklým, neboť vždy se najdou lidé větší a menší než ty.

Pasínek aneb o biu poeticky

Rosu nelze rozpoznat na betonu. Ani na mramoru, ani na vysokém žitě. Každodenně je však u pramenů říček, u studánek, na stráních, v trávě. Nám sedá ráno i večer na pasínku, kde roste s trávou i hodně vonných a léčivých bylinek.

O jednom trápení. Trápení?

Přišel nám tento krásný dopis a my ho se souhlasem autorky otiskujeme:

"Dobrý den, je to asi 14 dní, co mi přišel mail: "Neměla by sis Jeníčkem kazit své mládí....   - co zbyde z Tvého života, když je každá pomoc marná?   - jsi mladá holka, která by si zasloužila lepší život ..."

Musím přiznat, že jsem byla v šoku. Když celý dům usnul, dala jsem průchod svým slzám. I teď mě pálí oči, když ta slova čtu. Celých 14 dní jsem nebyla schopná o tom napsat povídání. Ani teď nevím, co psát. Proč mi tohle někdo napíše? MILUJI svého syna...celým svým srdcem, celou svou duší. Nevyměnila bych ho za všechny poklady světa.

O moderní civilizaci

Pohádka MUDr. V. Vogeltanze

Žili byli děd a babka v malé chaloupce na kraji vsi u lesa. Nikdo nevěděl, jak tu žili dlouho, byli tu prostě odnepaměti. Vstávali za úsvitu a spát chodili se slepicemi. Měli se rádi, měli rádi lidi i zvířata kolem sebe i celý Boží svět. Každý den děkovali Bohu za všechnu tu krásu, kterou jim posílá. Nemoci jako by se jim zdálky vyhýbaly. Když lidé nedali na jejich rady, onemocněli.

Dětské názory na lásku

Několik profesionálů se na tuto otázku zeptalo skupiny dětí starých mezi čtyřmi a osmi lety. Jejich odpovědi byly mnohem širší a hlubší, než si kdo dovedl představit. Přesvědčte se sami:

Od té doby, co moje babička onemocněla artrózou, nemůže se už ohnout a namalovat nehty na nohou. Tak to za ní teď pokaždé dělá můj dědeček, i když sám má artrózu v rukách. To je podle mě láska.

Rebecca, 8 let

Když vás má někdo rád, vyslovuje vaše jméno tak trochu jinak.  A tak prostě víte, že vaše jméno je v jejich ústech v bezpečí.

Billy, 4 roky

Zaneprázdněnost

Satan svolal celosvětové shromáždění démonů. Ve svém úvodním projevu řekl: Nemůžeme zabránit křesťanům, aby chodili na setkání. Nemůžeme jim zabránit, aby si četli moudré texty a znali pravdu. Dokonce jim nemůžeme zabránit ani v tom, aby si vytvořili důvěrný vztah se svým Spasitelem.

Ale připravme je o čas,

Chodidlo - reflexní terapie

Chodidla jsou totiž jako mikrokosmos, pod kůží se na nich jako hadi svíjejí tisíce jemných nervů, díky kterým si lehce můžeme pomoci od bolestí a aktivovat uzdravující síly.

Uvádíme přehled masážních bodů a jejich účinky.

Indiánská moudrost

Starý indián vyprávěl svému vnukovi o boji, který probíhá uvnitř každého člověka. Řekl mu, že takový boj se dá přirovnat ke krutému souboji dvou vlků.

Jeden z nich je zlý – je to závist, žárlivost, smutek, sobectví, nenávist, hrubost, sebelítost, domýšlivost a ego.

Ten druhý je dobrý – je to radost, láska, pokoj, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěra.

Vnuk o tom všem přemýšlel a po chvilce se zeptal: „A který z nich vyhraje?“

Starý indián odpověděl: „Přece ten, kterého krmíš!“

Maminka

V lidském životě je nejkrásnější okamžik pro rodinu narození miminka. Většina z vás se domnívá, že odchod člověka je něco zcela opačného. Ale není to tak a vy, co jste byli poslední měsíc v nemocnici s maminkou určitě dosvědčíte, jak byla ona klidná.

Protože s chceme, abyste se dnes cítili dobře, rozhodla jsem se jednou promluvit, můj manžel ví, o čem to bude a souhlasí.

Lidé, kteří se zajímají pouze o své hmotné tělo a fyzický svět, v den tzv. smrti zažívají trauma. Stejně nehezky na tento den vzpomínají příbuzní. Ale já vám chci říct, že toto nebyl případ naší maminky.

Chceme vám říci, jak jsme se my dva během posledních měsíců chovali, protože oba víme, že bylo třeba, aby maminka byla vyrovnaná, poučená, aby neměla obavy, aby věděla kam jde, co ji čeká a neměla strach z neznáma. A tak jsme denně u ní hodiny sedávali; když nemocnice vyhlásila kvůli chřipce zákaz návštěv, chodil za ní pouze manžel a já při ní byla v myšlenkách na dálku. Vždyť myšlenka je silná a svého adresáta najde, dokonce i nyní. V duchu jsme jí stále povídali o tom, odkud přišla a co hezkého ji čeká.

A tak ten, kdo navštívil maminku u lůžka byl udiven maminčiným chováním a určitě vám to další syn i vnoučata také dosvědčí. Nyní to zní téměř nafoukaně, a proto ihned dodávám, že jsme byli pouhým nástrojem duchovních bytostí světla a připomínám, že vy všichni je máte také. V oněch dnech si maminka rekapitulovala svůj život a těšila se tam, odkud k nám na Zemi přišla. Byla vyrovnaná, protože poučená, pocítila úlevu. A tak přestože sice poslední tři měsíce života pouze ležela, a poslední měsíc byla většinou netečná, věděli jsme, že pouze její hmotné tělo odchází, ale její duch je stále svěží a vnímá.

Když přecházela do druhého domova krásněla, všimli jsme si, jak jemnou měla pleť na rukou i vyhlazenou zjemnělou tvář: toto dělá blaženost a radost poznání. K ránu posledního ledna měla najednou na tváři blažený jemný úsměv, protože si byla vědoma, že jde domů, do svého druhého domova, kde na ni čekal manžel.

Chování rodiny může přispět k tomu, aby odcházení bylo hezké a my vám chceme za váš přístup poděkovat. Poděkovat synovi za zajištění nádherného pokojíčku pro babiččin poslední pozemský den, druhému synovi za jeho statečnost, Martinovi, Milence, Evičce, Rudánkovi, Kristýnce, Jarušce, Viktorii a dalším

Nyní je třeba, abyste uslyšeli co prožívá maminka nyní, protože ani tyto informace nejsou zatím běžně dostupné. Přechod do nadzemí provází radost. Záležitost těla, bolesti, rychle pominuly. Duše maminky je věčná a proto i nyní vnímá tuto moji řeč. A pro vás je důležité, abyste se s ní opravdově rozloučili a poděkovali za vše - a pokud jste tak ještě neučinili, udělejte to prosím nyní. A zavnímejte klid, který se dostavuje.

Takzvaná pozemská smrt je z pohledu duše radostnější než porod. I nevěřící na to ve druhém světě přijde, ale zpočátku má problém, protože neví kam má jít a co má dělat. To není případ naší maminky! Lidé, kteří podcení rozloučení a odbudou pohřeb, nesou v sobě celý život psychické trauma.

Češi, jsou národ Keltů, stačí jim málo a pochopí. Rozhodli jsme se proto k vám promluvit, protože máme na zřeteli váš klid a mír. V životě máme zraněnou duši neláskou bližních či okolí, ale Boží láska, která na každého z nás opravdu stále čeká, nikdy nezraní. Naopak, dá vám sílu tímto způsobem mluvit nebo se chovat tak, jak obdivuhodně se choval můj Kája.

Maminčina duše vše pochopila, její zářící modré oči ve středu devátého ledna nám to nahlásily. Mnozí jsme až museli sklopit oči, jak láskyplný to byl pohled. Už je volána k novým úkolům. Bůh ji zahrnuje světlem

Přejeme si, aby vám tyto informace vnesly do duše klid. Vše proběhlo nejlepším možným způsobem a kéž takový způsob odchodu potká i nás, až naše svíčka dohoří.

Operace

Podle vesmírného zákona solidarity vyspělejší bytost pomáhá té slabší. A ještě něco připomenu: My, žijící ve hmotném těle, se teprve rozpomínáme na to, co jsme kdysi dávno utlumili či nač jsme zapomněli. Třeba na to, že myšlenka prostupuje všechny dimenze, najde svého adresáta a také, že má sílu.

V roce 1989 byl vedoucím lékařem městské nemocnice ve švédském městě Kalmar chirurg Dr. Sigurd Nilding. Vypráví o svém prožitku během operace srdce muže, jehož rodina seděla před operačním sálem, pohroužena ve vroucí modlitbě pro operovaného otce.

Dr. Nilding přiznává, že kdyby stejný zážitek s ním neprožili operační sestry a další lékaři, podrobil by se psychiatrickému vyšetření.

„Ve středu 11. prosince 1985 bylo na operačním sále mnoho práce. Já, moji tři asistenti a čtyři operační sestry jsme byli již od sedmi hodin ráno plně vytíženi. Nejobtížnější operace byla určena na jedenáct hodin. Muže, kterého jsem měl operovat, jsem neznal. Byl jsem si vědom vážnosti okamžiku, protože tato operace byl velmi komplikovaný a těžký zákrok na otevřeném srdci. Uchopil jsem skalpel, abych uskutečnil první, mnou dobře promyšlený zákrok, který jsem považoval za nejlepší. Náhle jsem uslyšel zvonění. Zvonění nesčetných zvonků, které splývalo v nevyslovitelně krásnou, jemnou melodii. Sám jsem hudebníkem, ale něco tak krásného jsem doposud nepoznal. Byla to zvláštní hudba nevyslovitelné něhy a koloritu. Pozoroval jsem, že i moji spolupracovníci vnímali s úžasem tyto neznámé tóny. Udiveně jsme hledali, odkud tato hudba, která nás neodolatelně poutala, pochází. Když jsme nic nenašli, uchopil jsem znovu skalpel, ale moje ruka byla neschopná pohybu. Nedovedl jsem si vysvětlit, co se se mnou děje. Zcela nevědomě jsem zvedl oči ke stropu a co jsem uviděl, vzbudilo ve mně mrazivý úlek a ustrnutí, ale zároveň poznání něčeho krásného. Nad námi se vznášelo šest světlých postav, jejichž oblečení se při každém pohybu třpytilo jako diamanty. Kolem nás se šířila nepopsatelně příjemná vůně a jasné světlo, jehož intenzita byla mnohem větší, než intenzita normálního osvětlení, jedna z těchto postav ke mně promluvila. Lahodnost tohoto hlasu, pocit vnitřního klidu a štěstí, které jsme při tom cítili, nelze slovy vyjádřit. „Udělal bys nenapravitelnou chybu, kdybys tento řez uskutečnil. Pacient by ti vykrvácel již na operačním stole. Vezmi skalpel a pracuj dál, ať ti pacient nezemře!" Nevím jak, ale nasadil jsem znovu skalpel a cítil jsem, jak je moje ruka vedena neznámou silou, ale bez mé vůle. Bylo mi jedno, kdo operoval. Byl jsem nesmírně šťastný a klidný. Operace dopadla výborně, pacient se plně zotavil. Ostatní pro tento den určené operace jsme odřekli. Dlouho jsme diskutovali o podivuhodném prožitku. Věděli jsme, že o této události musíme mlčet. Nikdo by nám prožité neuvěřil a určitě by došlo k dojmu, že si něco vymýšlíme nebo že jsme duševně nemocni. Příští den jsem potkal svého přítele, psychiatra Dr. Carlsona. Stále ještě vzrušen až do hloubi duše jsem mu vypravoval náš zážitek. Byl jsem připraven, že mě pozve na psychiatrické vyšetření. Můj přítel neřekl dlouho nic. Už jsem se bál, že nechce se mnou o mém zážitku vůbec mluvit. Konečně po dlouhé době mně řekl: „Milý příteli, to, co jsi mně vyprávěl, není pro mne nic neobyčejného. Podobná vyprávění slyším často od svých pacientů. Velmi často a v různých obměnách. Přicházejí ke mně, protože musí o prožitku s někým mluvit. Bojí se, že jejich okolí je bude považovat za duševně choré. Ty ode mne žádáš vysvětlení, ale to musíš hledat sám v sobě. Já věřím, že přece jenom existuje nad naším hmotným světem ještě jiný, krásnější svět, svět lásky, světla a pomoci. Věřím, že je to svět, kam se po své smrti vrátíme. Já ti vysvětlení dát nemohu, ale jedno mě utěšuje a dává mi naději: Není to nádherné, že dostaneme pomoc, když ji potřebujeme a když o ni prosíme? Tvůj pacient a jeho rodina jistě o tuto pomoc prosili!"