Pro čtenáře našich knih | Krystal

Jaká je doopravdy situace mezi lidmi, nejlépe popisuje dopis jedné profesorky angličtiny, která učí ve městě Sendai. Dojímavý dopis přátelům byl zveřejněn na Facebooku a bleskovou rychlostí se rozšířil po síti.

"Tady v Sendai vše vypadá dost neskutečně. Ale mám štěstí, že mám skvělé přátele, kteří mi velice pomáhají. Vzhledem k tomu, že můj byt již nelze nazývat bytem, přestěhovala jsem se k přátelům. Dělíme se o to, co zrovna máme: vodu, jídlo a teplomet. Spíme na zemi přitisknuti jeden k druhému, jíme u svitu svíček, vyprávíme si příběhy. Je nám teplo a atmosféra je přátelská a nádherná.

Během dne si navzájem pomáháme uklidit nepořádek v našich domovech. Někteří z nás sednou do auta a sledují zprávy na obrazovkách svých GPS, jiní si stoupnou do fronty na vodu, když začne fungovat hydrant. Pokud někomu začne v bytě téct voda, jeho obyvatelé hned vyvěsí venku ceduli, aby mohli přijít i ostatní a mohli si natočit vodu“, píše profesorka Anne, a zdůrazňuje:

'Líbí se mi, jak jsme odhodili vše nepodstatné.'

"Je udivující, že tady, kde jsem, vůbec nedochází k nějakým krádežím nebo k nějakému strkání ve frontách. Lidé nechávají domovní dveře otevřené dokořán, protože je to jistější, když se náhodou země začíná znova otřásat. Pořád slyším, jak opakují: 'Takovéhle to bylo kdysi, když si všichni navzájem pomáhali.' Otřesy se stále ještě vrací. Včera večer byly skoro každých 15 minut. Pořád je slyšet sirény a nad hlavami nám létají helikoptéry.

V bytech začal včera večer na několik hodin fungovat vodovod a teď funguje i přes den. Elektřina začala fungovat dnes odpoledne. Plyn ještě nefunguje. Ale to všechno jde postupně podle oblastí. Někomu to funguje, někomu ne. Všichni už se mnoho dní nemyli. Cítíme se špinaví, ale teď máme větší starosti, než tohle. Líbí se mi, jak jsme odhodili vše nepodstatné. Žijeme naplno na úrovni instinktů, intuice, péče, přežití, ale ne jenom pro sebe, ale i pro celou skupinu“, píše profesorka.

'Je tady i nečekaná krása.'

"Vnímám i podivuhodné paralelní situace. Na některých místech jsou domy ve velkém nepořádku a najednou vidím dům s pěkně ustlanými postelemi nebo prádlem, které se suší na slunci. Vidím lidi, kteří stojí frontu na jídlo a na vodu, a ve stejnou chvíli vidím i lidi, kteří se procházejí s pejskem. Je tu i nečekaná krása. V noci je úplné ticho. Nejezdí žádná auta. Na ulicích nikdo není. A i noční obloha je pokryta hvězdami. Hory nad Sendai stojí pevně a když je vzduch čistý, vidíme proti nebi jejich velkolepou siluetu", pokračuje v dopise.

Profesorka zdůrazňuje, jak jsou Japonci úžasní. "Každý den chodím do svého bytu se podívat, jak to tam vypadá. Teď zrovna posílám tento mail, protože začala fungovat elektřina. A každý den na mě před vchodem do bytu čeká voda a jídlo, které mi tam někdo nechává. Nevím, kdo to je, ale je to tady pro mne. Staří muži se zelenými čepičkami chodí od dveří ke dveřím a kontrolují, jestli jsou všichni v pořádku. Cizinců se lidé ptají, jestli nepotřebují pomoc. Nikde nevidím příznaky strachu. Smíření s osudem, to ano, ale strachu nebo paniky – to ne.“

V dopise dále uvádí, že obyvatelé města jsou upozorňováni na to, že mohou v průběhu měsíce i více dní očekávat další otřesy půdy, dokonce i stejně veliké, jako byly tyto. Záchvěvy jsou cítit stále. A nakonec profesorka uzavírá: „Přes tyto okolnosti si z nějakých důvodů uvědomuji, že právě dochází k obrovskému kosmickému skoku celého světa směrem dopředu. A z nějakého důvodu cítím, že se mi následkem zkušenosti s těmito událostmi v Japonsku otevírá srdce dokořán. Bratr se mě ptal, zda se cítím být „menší než zrnko máku“ kvůli tomu, co se stalo. Ne. Naopak, cítím, že se děje něco, co je mnohem větší, než jsem já. Ta vlna zrodu (po celém světě) je těžká, ale zároveň majestátní“, vzkazuje profesorka.